BZOS - Bzovský okrašlovací spolek

Historie Bzí

HISTORIE KOSTELA
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE VE BZÍ

KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE VE BZÍ
Chrám Nejsvětější Trojice ve Bzí, jeden z nejstarších farních kostelů na Jablonecku představuje výraznou architektonickou dominantu v rázovité železnobrodské krajině. Pravoúhlá jednolodní stavba s obdélným presbytářem a hranolovitou věží krytou členitou bání lužického typu byla vybudována v letech 1692-1697, na místě staršího dřevěného svatostánku. Vnitřní výzdoba a vybavení pocházejí s převahou z konce 17. až poloviny 18. století, ale najdeme zde i ojedinělé doklady výjimečných historických a kulturních kvalit staršího data.
        Starobylá obec Bzí byla založena patrně již na sklonku 13. století. Od poloviny století následujícího najdeme v archivních pramenech první zprávy o bzovské farnosti.
        Důležité je datum 1342, kdy pražský biskup Přibyslav vysvětil oltář bzovského kostela se současným vložením ostatků sv. Kosmy a Damiana, sv. Georama a sv. Jana Křtitele.
        Ve druhé polovině 14. století patřilo Bzí pánům ze Železnice (Brodu). V roce 1356 uvádí zdejší plebán faráře do Jablonce, který patřil rovněž železnické vrchnosti. V prosinci 1360 prokázal bzovský farář stejnou službu jinému spolubratru, faráři z Držkova. Zřejmě to byla jeho poslední cesta, neboť několik dní nato, jak se dozvídáme z pramenů, farář ve Bzy Jan zemřel. Díky patronu kostela panu Jaroslavu, pánu na Brodě, byl jeho nástupcem ustanoven kněz Mořic pocházející z Brodu.
        Období husitských válek proběhlo pro ves Bzí (tedy i její kostel) a nejbližší okolí poměrně klidně a bez větších pohrom a Bzí zůstalo katolické patrně až do roku 1466. Od tohoto data však už drží bzovskou faru kněží podobojí.
        První kostely ve vsi byly dřevěné, ale kolik se jich do vybudování dnešního chrámu vystřídalo není jasné. Víme jen, že poslední dřevěný kostel sv. Kateřiny byl současně s odlitím zvonu (1593) určeného na jeho věž vystavěn Karlem z Vartenberka a zasvěcen protestantskému ritu, jehož horlivou zastánkyní byla Karlova manželka Kateřina.
        Tento evangelický kostel se stal v období protireformačním, a sice již roku 1624, katolickým, neměl však vzhledem k nedostatku katolických kněží vlastní duchovní správu. Ještě o mnoho let později (1664) obstarával církevní obřady na panství semilském a maloskalském jediný kněz Vojtěch Kaplanek sídlící v Semilech.
        Při pozdějším znovuzavedení duchovní správy ve Bzí sem byly přifařeny všechny osady panství maloskalského, rohozeckého a smržovského ležící na pravém břehu Jizery. Pro tyto potřeby však byl dosavadní kostel malý, proto vrchnost pomýšlela na stavbu svatostánku prostornějšího. Tento záměr urychlil požár dřevěné fary v roce 1652, který budovu zcela zničil. V plamenech také bohužel skončily všechny matriky a další důležité dokumenty. A tak dřevěný kostel, který měl pouhých sto let, byl rozebrán a z jeho materiálu byla vybudována nová fara, škola a kostnice. Současně s výstavbou fary byly položeny v roce 1692 i základy nového kostela s oltářem sv. Anny, který byl 1. dubna 1692 vysvěcen pražským biskupem Janem Ignácem Dlouhoveským. Sám kostel byl však dostavěn až v roce 1697 a o dva roky později zasvěcen nejsvětější Trojici. Hlavní oltář Nejsvětejší Trojice byl vysvěcen teprve 19. ledna 1735 pražským biskupem Rudolfem hrabětem Šporkem. Oltář Panny Marie zbudovaný nákladem hraběnky Anny Marie Desfoursové byl vysvěcen roku 1763. K opravě hlavního oltáře došlo v roce 1835 a tehdejší majitel maloskalského panství Jan Karel Römisch věnoval kostelu obraz Nejsvětější Trojice. Další úpravy interiéru proběhly v roce 1877. Z význačných bzovských farářů připomeňme alespoň Jana Adama Maxe z Groppů, původem šlechtice, muže vzdělaného jemuž vděčíme za řadu zajímavých zpráv (ve Bzí 1681-1695), Leopolda Paulina, magistra svobodných umění (ve Bzí 1710 - 1727) či Václava Vidmana (ve Bzí 1727 - 1750), který jako jediný vedl v 18. století matriky v češtině. Všichni tři působili ve Bzí až do své smrti a první dva jmenovaní jsou pochováni v kostele, třetí neznámo kde.
        Nehody, které bzovský kostel postihly v průběhu staletí měly nejrůznější charakter. Například v roce 1736 strhl velký vítr z kostelní věže měděnou báň, kříž a hvězdu. K opravě došlo v květnu následujícího roku. Podobná situace se opakovala v roce 1842, v tomto případě trvala náprava škod celé dva roky. V roce 1849 ukradl neznámý pachatel v kostele cínové lampy a svícny a v roce 1865 udeřil do kostelní věže blesk, naštěstí ji však nezapálil. Roku 1869 v noci z 16. na 17. prosince zničil oheň hospodářské budovy a střechu fary. Z zachráněné obrazy a bohoslužebné předměty byly uloženy v místní škole.
        Dne 12. června 1892 se konala oslava dvousetletého výročí započetí stavby kamenného kostela a to za účasti litoměřického biskupa a všech místních spolků.
        Živelné a jiné pohromy se kostelu nevyhnuly ani ve dvacátém století. Na samém počátku II. světové války zrekvírovali němečtí okupati oba zvony tzv. hrubý (tj. velký) z roku 1593 a zvonek z malé věže. První z nich byl naštěstí zakrátko vrácen, dopraven na věž, dostal nové srdce a byl upevněn do nových čepů. Při prvním zvonění však praskl následkem těžkého srdce a tak byl odvezen do Brna k opravě, po ní znovu vrácen na věž a dodnes slouží svému účelu.
        Požár, který ve svatostánku vypukl na Velký pátek roku 1950 naštěstí nenapáchal větší škody a byl včas uhašen kostelníkem.
        Ani bzovskému chrámu se nevyhnuly politické represe padesátých let minulého století, dne 13. srpna 1950 v ranních hodinách zatkla StB. bzovského faráře P. Františka Procházku a fara byla zapečetěna. Až teprve po necelém roce, před velikonočními svátky 1951 byl dosazen nový farář Josef Herazín, který kromě fary bzovské obhospodařoval též faru šumburskou a držkovskou. Chrám přestál nelehkou dobu druhé poloviny 20. století a na konec byl jako významný doklad sakrální architektury prohlášen za nemovitou kulturní památku a je veden v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR. V roce 2003 bylo pracovníky památkové péče zahájeno restaurování některých vzácných uměleckých artefaktů.

ZE STARŠÍCH DĚJIN ŠKOLY VE BZÍ
        První učitelé ve Bzí jsou známi teprve od vybudování školy v roce 1692. V letech 1692 - 1796 působili na bzovské škole jako učitelé a na kůru kostela konali službu kantorskou Jan Kozlovský, Jan Assman, Václav Artus, Josef Šourek a Jan Fleischmann. Od roku 1796 Josef Fleischmann syn Janův, po něm od roku 1801 Václav Karneth z Příchovic, kterého následoval syn Josef (1846) a od roku 1864 Celestin Karneth, bratr Josefa Karnetha. Školní pomocníci (preceptoři) se objevili na bzovské škole až na počátku 19. století.
        Původní školní budova byla poprvé přestavěna v roce 1786. Díky vzrůstajícímu počtu žáků byla v roce 1838 rozšířena jednotřídka na dvě třídy, v roce 1879 na tři a roku 1883 na čtyři. Protože školní budova měla pouze dvě třídy, musely se místnosti pro další třídy najímat v domech soukromníků. Vzhledem k tomu, že se situace stala neúnosnou, rozhodla obec o vybudování nové školní budovy o čtyřech třídách s byty pro učitele. Provedení stavby (1884 - 1885) bylo svěřeno staviteli Vodseďálkovi z Držkova. V 19 století byly zřízeny školy filiální roku 1812 na Malé Skále, roku 1822 na Prosíčku a roku 1868 v Huntířově.

DVĚ POVĚSTI O STAVBĚ KOSTELA VE BZÍ
Se stavbou bzovského kostela jsou svázány i dvě místní pověsti.
        První pověst z nich vypráví, že v místech, kde se nyní rozkládá vesnice, bývaly svahy porostlé bezem. I začali se tam usazovat lidé a zakládat svá hospodářství. Když osada vzrostla, postavili si také kostel, ovšem dřevěný, jak se za starých časů v našem kraji vždy stavěly. Zvolili si k tomu místo na Křibech, severně od vsi. Ale divná věc se děla. Již zvonici postavili a zavěšovali zvony. Ve dne práci dokončili, nastojte však, druhého dne zrána našli zvony na jižní stráni za vsí ukryté v bezových keřích. I podivili se tomu a znovu je na zvonici dopravili. Ale třetího jitra byly zvony opět v bezu za vsí. To se opakovalo ještě několik dní. I rozleželo se lidem, že snad stavějí kostel na nevhodném místě. Zrušili tedy vše, co již bylo postaveno a stavbu přenesli do míst, kam se jim zvony schovávaly. A nyní už bez překážek svůj úkol šťastně dokončili, zvony zavěsili a ty zůstaly na svém místě. A tak byli všichni spokojeni. Dokonce i obyvatelé Malé Skály (kteří podle jiné verze této pověsti v noci zvony tajně přenášeli), neboť chtěli, aby chrám Páně stál na místě odkud i oni by naň alespoň viděli, když už ho - z rozhodnutí církevní a světské vrchnosti - nemohli mít ve své vsi.
        Prvý dřevěný kostelík sešel, osadníci postavili druhý a snad i třetí, vždy ze dřeva. Teprve koncem 17. století pomýšleli na stavbu chrámu kamenného. Farnost bzovská byla veliká, patřil k ní tehdy nejen Železný Brod, v té době velmi zpustošený válkou třicetiletou, ale všechny osady okolních panství - malosklaského, rohozeckého a smržovského. Roku 1692 přikročili ke stavbě, ale jak se zdá, zase nikoliv beze sporů mezi sebou a mezi maloskalskou vrchností. Lidé si přáli, aby kostel byl veliký a prostranný, páni pak počítali a šetřili.
        Konečně byla stará kostelní budova stržena, zachovalejší trámy odděleny a postavena z nich škola. Nový kostel chtěla vrchnost vystavět ne o mnoho větší, než byl ten starý. Jak se však stalo, že se nakonec stavělo podle přání lidu, vypravuje se následovně:
        Když byly základy kostela vykolíkovány, namířil si to jednou ke staveništi mistr kovář ze Bzí. Když došel na místo, zastavil se, zachmuřil a nevěřícně kroutě hlavou si cosi pro sebe brumlal. Po chvíli přistoupil k němu soused ze vsi, jemuž však mistr valně nedůvěřoval. Byl to takový ten, o nichž se říkávalo - co neví, to nepoví...
        Tedy přece stavějí páni podle svého budeme mínil soused, budeme mít kostelík malý, jako před třemi sty lety.
        Jakáž pomoc, mistr nato, ale pro nás to stačí.
        Nestačí, odporoval soused, taková velká farnost...
        Povídám, že budeme mít kostel dost velký, řekl kovář určitě, načež se oba vrátili do vsi.
        A za chvíli už mistr v kovárně nařizoval cosi svému tovaryši.
        Nezapomeň...dodal na konec.
        Nezapomenu, pane mistře, odvětil chasník, vesele blýsknuv velkýma modrýma očima, z nichž vykukovalo hejno rarášků.
        Byla pěkná, jasná jarní noc. Měsíc v úplňku osvětloval krajinu, jeho plná tvář se odrážela ve vodách Jizery. Utichl denní šum, světýlka v oknech pohasla, utrmácení lidé se uložili k zaslouženému odpočinku po namáhavé denní robotě. Když už všichni spali spánkem spravedlivých, bylo to kolem půlnoci, objevil se na návsi kovář s kladivem a chvíli nato jeho tovaryš se železným toporem a oba rychle mířili rychle a bez váhání ke staveništi. Tam se dali ihned do práce, nebáli se, třebaže byli o hodině duchů na hřbitově. Sochorem vyvrátili kolíky a vytahali je ze země a znova je zarazili, a to tak, že půdorys kostela se zvětšil o třetinu ne-li o polovinu.
        Když byli hotovi, zasmál se kovář spokojeně a pravil:
        Takhle velký kostel potřebujeme.
        Záhy na to, po několika dnech, přišli dělníci a řemeslníci a začali se stavbou. Podle určených značek vykopali základy, vyzdili je kamením a to břidlicí, kterou sem z nedalekého lomu veliké hromady místní sedláci navozili. Stavěli rok, stavěli druhý a kamení z hromad vůčihledně ubývalo.
        I pravil jeden zedník:
        Nejdříve se zdálo , že nám kamene spousta zbude a nakonec nebude ani stačit.
        Také stavitel si toho všiml a lekl se velice.
        Každý člověk se může zmýlit, omlouval se potom před lidmi, když ještě mnoho a mnoho břidlice bylo zapotřebí.
        Zato vesničanům se stavba zamlouvala. Libovali si, že se do kostela vejde mnoho lidí a že nebudou muset při mši svaté stát v dešti a mraze přede dveřmi, jako tomu bývalo dříve.
        Dlouho zůstal utajen kovářův statečný čin, až po letech vyšel najevo. Patrně onen soused cosi prořekl o jejich dávné rozmluvě. Mistr sice zapíral, ale marně. Všichni sousedé pochopili a velebili ho za jeho chytrost i neohroženost.

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Prameny a literatura
Kronika obce Bzí u Železného Brodu, rkp., 393 s. Vedena od roku 1930 do roku 1954 (s historickou retrospektivou od samotných počátků dějin obce. Kronikáři Václav Jíra, Miloslav Stuchlík).

Kašpar, Oldřich, Za starších dějin obce Bzí, Praha 2004.

Kašpar, Oldřich, O doktoru Kittelovi a zvonu kostela ve Bzí, Praha 2006.

Kašpar, Oldřich, Z kraje podivuhodných kouzel. Praha 2008.

Národopisné kresby Josefa V. Scheybala. Ke stému výročí Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1985, Jablonec nad Nisou 1995.

Novotná, Irena, Kostel ve Bzí, in: Železnobrodský Zpravodaj, září 2003, s. 7 - 9.

Scheybal, Josef - Beneš, Bedřich - Jana Scheybalová, Památky Jablonecka, Jablonec nad Nisou 1969.

Šimon, Josef, Paměti farní obce Bzí na Maloskalsku, Malá Skála 1898.